Československo za 2.sv.

Československo, 1918 – 38 Republika československá, RČS, též Československá republika, ČSR; v letech 1938 – 39 Česko-Slovenská republika; 1939 – 45 protektorát Čechy a Morava a Slovenská republika; 1945 – 60 Československá republika, ČSR; 1960 – 90 Československá socialistická republika, ČSSR; 1990 – 92 Česká a Slovenská Federativní Republika, ČSFR – stát ve střední Evropě; 127 900 km2,15,6 mil. obyvatel (1991), hlavní město Praha. – Jeden z nástupnických států po zhroucení rakousko-uherské monarchie v roce 1918. Válečné události 1914 – 18 urychlily vznik českého a poté československého zahraničního odboje (T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik aj.). Z válečných zajatců a dezertérů se tvořily vojenské jednotky (od 1917 legie v Rusku, Francii, Itálii 1918), jež hlavně v Rusku (Zborov, Bachmač, ovládnutí magistrály – Vladivostok) podpořily emancipační úsilí. Významný byl domácí odboj (MAFFIE), i když zástupci Čechů v říšském sněmu se pro vznik vlastního státu vyslovili až pod tlakem intelektuálů (Manifest českých spisovatelů v roce 1917, Tříkrálová deklarace 1918). Pittsburskou dohodou 30. 5. 1918 zapojeni do společného státu Slováci. 18. 10. 1918 Washingtonská deklarace nový stát proklamovala. 28. 10. 1918 jednala v Ženevě Československá národní rada (E. Beneš) a Národní výbor (K. Kramář aj.), současně v Praze ”muži 28. října” (A. Švehla, A. Rašín, V. Klofáč, J. Stříbrný, V. Šrobár aj.) vyhlásili samostatný stát; Martinskou deklarací 30. 10. 1918 se k němu přihlásila i slovenská reprezentace. 14. 11. 1918 Prozatímní národní shromáždění vyhlásilo ČSR, aklamací zvolilo prezidentem T. G. Masaryka a předsedou vlády na základě voleb v roce 1911 K. Kramáře. Vzdor řadě problémů se nový stát rychle konsolidoval, přijal významné sociální zákonodárství včetně pozemkové reformy, provedl rychlou měnovou odluku (A. Rašín), v roce 1920 odrazil pokus o komunistický puč a stal se ekonomicky vyspělou (10. na světě), kulturní a demokratickou zemí. Problémem zůstaly silné národní menšiny (Němců 3 mil., Maďarů asi 700 tis.), zaostalost Slovenska i Podkarpatské Rusi a roztříštěná politická scéna. Od pol. 20. let integrace německé i slovenské reprezentace do vlády, poměrná stabilita díky koaliční politice A. Švehly. V letech 1929 – 33 země silně postižena světovou hospodářskou krizí, po nástupu A. Hitlera 1933 a odklonu evropských velmocí od kolektivní bezpečnosti se prosazovaly autoritativní režimy a učinily z ČSR zranitelný stát. Navíc narůstal autonomismus u Němců (K. Henlein) i Slováků (A. Hlinka). ČSR měla dobře vyzbrojenou armádu s vysokou morálkou, ale obklopena nepřítelem (územní nároky Polska a Maďarska) byla mnichovskou dohodou 30. 10. 1838 postavena před jednoznačný diktát. Prezident Beneš pod nátlakem rezignoval a odešel do emigrace. 30. 11. 1938 se stal prezidentem E. Hácha. Slovensko a poté i Podkarpatská Rus získaly autonomii (Česko-Slovenská, též druhá republika). Trauma přineslo i excesy a zásadní zjednodušení politické scény. Slovenská fašistická reprezentace (J. Tiso, J. Ďurčanský) 14. 3. 1939 vyhlásila samostatný stát pod německou ochranou, v noci z 14. na 15. 3. 1939 byl E. Hácha v Berlíně donucen pod hrozbou bombardování Prahy podepsat smlouvu o vytvoření protektorátu Čechy a Morava. Německá armáda obsadila území, v Praze zřízen úřad říšského protektora (K. von Neurath), Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus. Zároveň se formoval domácí i zahraniční odboj. V roce 1940 vznikla exilová vláda a Státní rada v čele s prezidentem E. Benešem v Londýně. Postřelení studenta J. Opletala při demonstraci 28. 10. 1939 v Praze a jeho pohřeb 17. 11. byly záminkou k perzekuci a uzavření českých vysokých škol. Neuratha v roce 1941 nahradil R. Heydrich, který vyhlášením stanného práva a terorem (počátek deportace židovských obyvatel), ale i politikou cukru a biče vůči dělníkům dosáhl ochromení domácího odboje a růstu zejm. válečné výroby. Heydrich 27. 5. 1942 podlehl atentátu organizovanému z Londýna. Nacisté teror vystupňovali (popravy, vyhlazení Lidic a Ležáků) a zbytek odboje rozbili. Po vstupu SSSR do války v roce 1941 vznikly československé vojenské jednotky i na jeho území (českoslovenští vojáci bojovali v bitvě o Anglii, na frontách Středního východu a v Africe). Na sklonku roku 1943 odjel Beneš přes varování Britů do Moskvy, kde jednal s československým komunistickým exilem i se Stalinem a podepsal smlouvu o poválečné československo-sovětské spolupráci. Po neúspěchu Slovenského národního povstání, které neotevřelo karpatské průsmyky a nedostalo slíbenou sovětskou podporu, pokračovaly boje na Dukle. Od roku 1945 československé území postupně osvobozováno; v květnu spontánně docházelo k povstání, 5. 5. i v Praze. Pomoc poskytli vojáci generála A. A. Vlasova; americkou pomoc Česká národní rada na nátlak komunistických politiků (J. Smrkovský) odmítla. Německá armáda 8. 5. kapitulovala, 9. 5. ráno přijela do Prahy sovětská vojska (na území jižně od Prahy se bojovalo až do 12. 5. 1945). Poválečný vývoj v obnovené ČSR byl poznamenán převažujícími levicovými iluzemi, z nichž obratně těžila Komunistická strana Československa (KSČ), v roce 1946 zvítězila ve volbách v českých zemích (36 %). Gottwaldova vláda dodatečným odmítnutím Marshallova plánu přistoupila na omezenou suverenitu. Komunistický neúspěch na Slovensku (Demokratická strana 66 %) vyvolal puč za přispění StB už na podzim 1947. Odpor nekomunistických stran vůči postupu KSČ v resortu bezpečnosti přispěl k únorové krizi a převzetí moci KSČ. Období do Stalinovy a Gottwaldovy smrti v roce 1953 provázela masová perzekuce včetně justičních vražd, koncentračních a pracovních táborů, vyvlastňování majetku, násilné kolektivizace venkova atd. Struktura průmyslu se měnila v souladu s potřebami SSSR, se socialistickým hospodářstvím a přípravou na novou válku. Formy teroru se zmírnily zejm. po roce 1956 ”odhalením” Stalinových zločinů. V roce 1960 vyhlášena socialistická republika ČSSR. Ekonomické zaostávání a neúspěch pětiletek vedl od pol. 60. let. ke snahám o reformu i v řadách KSČ. Vyvrcholily v PRAŽSKÉM JARU 1968 ukončeném invazí šesti států Varšavské smlouvy. Až na výjimky reformátoři ve vedení KSČ kapitulovali. Z reforem zbyla jen federace (vznik ČSR a SSR) řízená komunistickou stranou. Po vnitrostranických čistkách, v období tzv. normalizace 70. – 80. let, se teror zaměřil vedle existenčního postihu většinou jen na veřejné kritiky režimu (Charta 77 aj.), ostatní ”rizikové” skupiny byly sledovány a infiltrovány StB. Gorbačovovy reformy v SSSR od roku 1985 a postupný rozpad sovětského bloku (Polsko, Maďarsko, NDR) posiloval odpor, který po událostech 17. 11. 1989 přerostl v mohutné manifestace a KSČ rezignovala na vedoucí úlohu ve státě. V prosinci 1989 dosavadní Federální shromáždění zvolilo prezidentem V. Havla, do politiky se jako symbolická postava vrátil A. Dubček. Byla vytvořena vláda národního porozumění (premiér M. Čalfa) a v dubnu 1990 přijat zákon o změně názvu státu na ČSFR. V prvních postkomunistických volbách v roce 1990 zvítězilo různorodé OF, resp. VPN na Slovensku. Do nových voleb se politická scéna diferencovala (významné politické strany na Slovensku usilovaly o suverenitu). Na základě výsledku voleb v roce 1992 se vítězné strany (ODS v čele s V. Klausem a HZDS v čele s V. Mečiarem) dohodly na pokojném rozdělení státu k 1. 1. 1993 na ČR a SR.